Dalida a její pražské koncerty - články z let 1977 - 1978

Dalida and her Prague´s peformances - newspaper´s articles from 1977 to 1978

uvedení záznamu koncertu v TV v 1978 - performance recording aired by TV in 1978

Svět šansonů s jménem DALIDA

Možná, že jste před nějakými sedmi osmi léty viděli někde fotografii nestora francouzského šansonu Maurice Chevaliera se dvěma jeho nejoblíbenějšími zpěvačkami – Dalidou a Mireille Mathieuovou. První z nich nedávno přijala pozvání československé umělecké agentury Pragokoncert a uspořádala se svou doprovodnou skupinou koncem prosince dva beznadějně vyprodané koncerty v pražské Lucerně. Napsat, že měla úspěch, je slabé slovo. Lucerna odpoledne i večer nadšeně aplaudovala umělkyni, která už dvacet let patří ke stálicím francouzské a světové zábavní scény. Narodila se v Káhiře, v rodině italských emigrantů, v devatenácti vyhrála v soutěži krásy titul Miss Egypt a krátce nato, v lednu 1955, se přestěhovala do Paříže. Několik měsíců zkoušela bez valného úspěchu štěstí jako zpěvačka a herečka, až si jí v podniku Ville d´ Est všiml ředitel pařížské Olympie Bruno Coquatrix, kterému vděčí za svou kariéru mnohá současná francouzská hvězda. Ten pomohl Dalidě ke zkušebním nahrávkám pro gramofonovou společnost Barclay, televizní stanici Europe I a k hostování v Olympii. Hned první vystoupení se povedlo, stejně jako první malá deska. Byla na ní písnička Bambino, která se zanedlouho po vydání stala celonárodním šlágrem. A od té doby si Dalida na nepřízeň osudu nemůže stěžovat… Je první francouzskou zpěvačkou, která získala takzvanou platinovou desku za deset miliónů prodaných nahrávek. Jejích desek se dodnes vylisovalo kolem pětačtyřiceti miliónů. Pětapadesát světových šlágrů ji přineslo dvacet zlatých medailí – stačí připomenout skladby Mamina, Mamy blue, Dirla Dirladada, Come prima, Le petit Gonzales, Ciao amore nebo Gigi amoroso, nejnověji zní z rozhlasových stanic její deska s písničkami Salma Ya Salama a Ti amo (Je t´aime). Kromě mimořádných úspěchů u publika na celém světa dosáhla Dalida i významných oficiálních uznání, z francouzských zpěvaček dosud nejvyšších – jmenování „Commandeur des Art-Sciences-Lettres“ a udělení Čestné medaile presidenta Francouzské republiky. V salónku pražského hotelu Alcron, tři hodiny před večerním koncertem, ochotně odpovídala na naše otázky.

 Jak jste přišla ke jménu Dalida ?

„Vyrůstala jsem v Káhiře, kam se rodiče ještě před mým narozením přestěhovali z italské Kalábrie a původně se jmenuji Yolanda Gigliotti. Většina egyptských holčiček se jmenuje Dalila, a tak děti pochopitelně tak volaly i na mne. Rychle jsem si na to zvykla a Dalila mi zůstala. V Paříži tohle moje jméno noví známí spojovali s biblickým příběhem Samsona a Dalily, dělali vtipy a připadalo jim to nesmírně veselé. A tak jsem to druhé „l“ změnila na „d“. A tak se narodila Dalida.“

 Pocházíte z prostředí italské rodiny, vyrůstala jste v Egyptě, žijete ve Francii. Jak na vás tyto různé vlivy působí ?

„Víte, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela? Ale pokusím se odpovědět …. Miluji francouzskou kulturu, mám ráda orientální kuchyni, po rodičích jsem expresívní a nervózní. Jako ostatně všichni Italové.“

 To znamená, že máte před vystoupením trému ?

„A jakou ! Snažím se ji zahnat tím, že před každým koncertem dlouho a pečlivě zkouším. Celý program. Každý sál je jiný a musím si na něj zvyknout, musím se dostat do nálady vystoupení, potřebuji se pořádně rozezpívat. Tak, jako se dostihový kůň potřebuje před startem zahřát.“

 Všiml jsem si toho, ža na pódiu ani jednou nepromluvíte. Pouze zpíváte.

„Myslím si, že se od zpěváka ani nechce, aby mluvil. Od toho jsou herci a konferenciéři. Mým úkolem na jevišti je zpívat. A kdybych hovořila, okrádala bych třeba jen jednoho jediného diváka o písničku, na kterou se právě ten večer těší. A kvůli které třeba přišel. Mnozí zpěváci tvrdí, že mluvené slovo je důležité pro bezprostřední kontakt s publikem. Snad to nebude vypadat neskromně, když řeknu, že se mi tento kontakt daří výborně navázat pouze zpěvem.“

Váš koncert je dramaturgicky pevně sestaven a se závěrečnou skladbou vaše vystoupení nenávratně končí. Pouze se ukloníte divákům.

„I v tom jsem zřejmě jiná než ostatní zpěváci. Mnozí z nich si přídavky vynucují, dožadují se jich, čekají na ně. Uprostřed koncertu nepřidávám proto, že by přídavek zpomalil gradaci připraveného vystoupení. Na konci proto, že dost dobře nevím, kterou písničku bych měla zopakovat. Každému z diváků se líbí jiná, mohla bych tedy vyhovět pouze někomu. A někoho jiného bych zklamala.“

 Jaké písničky zpíváte nejraději ?

„Všechny zpívám nejraději. Člověk přece není stvořen z jednoho kusu a dvouhodinový koncert by měl být obrazem celého jeho charakteru. Stejně jako život, ani písničky nemohou být jednostranné. Kdybych třeba zpívala samé lyrické šansony, lidé by se za chvíli začali otravovat. A já také. Moje písničky by měly zobrazovat život ze všech jeho stránek, a proto jsou v programu vedle sebe skladby rozpustilé, smutné, rozesmáté, vážné i nostalgické. Takový je přece náš každodenní život. A štěstí je, že takový je.“

 Procestovala jste téměř celý svět. V kolika jazycích zpíváte ?

„V osmi. Ono je ale něco jiného zpívat a mluvit. Text písničky se naučíte, někdo vám ho předem přeloží, abyste znal smysl, a skladba se natočí nebo se s ní vystupuje. To není ani pasívní znalost jazyka, je to jenom otázka paměti. Kromě francouzštiny, italštiny a arabštiny mluvím ještě německy a anglicky. V těchto jazycích, které dobře znám, se mi také nejlépe zpívá.“

 Myslíte si, že mají na pódiu zpěvačky nějakou výhodu proti zpěvákům, svým mužským kolegům ?

„Žádnou nevidím. Spíš naopak. Proto je asi podstatně více zpěváků než zpěvaček. Na populární zpěváky chodí především ženské publikum, a to je podstatně vášnivější. Už jste někdy viděl, aby si mladý muž při koncertu sebepopulárnější zpěvačky rval vlasy ? A vidíte, dívky jsou toho při vystoupení svého oblíbeného zpěváka schopny. Žena, která zpívá na pódiu před klidnými usedlými muži, to má na jevišti zřejmě těžší. Nemohu si však stěžovat, protože značnou část mého publika tvoří ženy. Proč, to dost dobře nevím. Možná, že zpívám o věcech a pocitech, které ony dobře znají.“

 Vaše dojmy z Prahy ?

„Dnes jsme chodili celý den po městě a fotografovali. Hlavně na Starém Městě a Malé Straně. Uchvátila mě procházka přes Karlův most na Pražský hrad. To, co jsem dříve znala jenom z fotografií a pohlednic nebo z vyprávění kolegů jsem měla možnost poznat na vlastní oči. Je to nádhera. Město s úžasnou historií. A báječnými lidmi. Na koncertu jsem si připadala, jako bychom se s diváky znali odedávna. Reagovali přesně v těch místech, kde reaguje francouzské publikum, znali spoustu mých písniček a dokázali vytvořit atmosféru, ve které je radost zpívat. Alespoň touto cestou jim moc a moc děkuji.“

 Co považujete ve své dosavadní kariéře za největší úspěch ?

„O úspěchu se těžko mluví. Zvlášť když zpívám už dvacet let. Budu vám vyprávět o jednom, naprosto konkrétním, a za chviličku si vzpomenu na jiný. Myslím si, že na úspěchy by měl člověk rychle zapomínat. Jenom tak se bude snažit dělat neustále něco nového, nebude sám se sebou spokojený, nezpohodlní. A když velký úspěch hodíte rychle za hlavu a nepřemýšlíte o něm, určitě se dostaví ještě větší. Třeba hned následující den.“

Časopis Květy, číslo 2 (vydáno 12. ledna 1978, čtrnáctideník), strany 36, 37, ročník 1978 (barevný portrét na titulní straně)

The world of chansons with name DALIDA

Maybe, some seven eight years ago, you have seen somewhere a photograph of doyen of French chanson Maurice Chevalier with his most favorite songstresses – Dalida and Mireille Mathieu. The first of them not so long ago accepted invitation of Czechoslovak art agency Pragokoncert and together with her accompanying group set up two hopeless sold off concerts in Prague´s Lucerna on the end of December. To write, that she was successful is weak word.  Lucerna both afternoon and evening passionately applaued to artist, who belongs twenty years to fixed stars of French and world entertaining scene. She was born in Cairo, in family of Italian expatriates, she won beauty contest title Miss Egypt at nineteen and shortly after, in January 1955 she moved to Paris. She tried to be successful several month as songstress and actress up to moment, when director of Parisien Olympia Bruno Coquatrix took notice of her at venue Ville d´Est and whom many of present French stars owe for their career. He helped Dalida to set trial recordings for gramophone company Barclay, television station Europe I and to give a gest performances in Olympia.Immediately the first performance was successful as same as the first single plate. A song Bambino was on it and it became whole nation smash hit soon after release. And Dalida cannot beef on destiny´s disfavor from this time …. She is the first of French songstresses, who got so called platinum disc for ten millions of sold plates. Up today, about fourtyfive millions of her plates were pressed. Fiftyfive world hits brought her twenty gold medals – it suffice to remind pieces as Mamina, Mamy blue, Dirla Dirladada, Come prima, Le petit Gonzales, Ciao amore or Gigi amoroso, as the newest her plate with songs Salma Ya Salama and Ti amo (Je t´aime) sounds from radio stations. Except extraordinary successes a front of auditorium around the whole world, Dalida reached also significant official aacknowledgements, the highest from French songstresses – appointment as „Commandeur des Art-Sciences-Lettres“ and recived Honour medal of the President of French Republic. She willingly answered to our questions three hours before evening performance at the parlour of Prague´s hotel Alcron.

 How did you receive name Dalida ?

„I was growing in Cairo, where my parents moved from Italian Calabry before my birth and my origin name is Yolanda Gigliotti. Majority of Egyptian girls are named Dalila, and due to this, children of course called me so too. I got accustomed it fastly and Dalila remained me. My new friends in Paris connected this my name with Bible story of Samson and Dalila, they made jokes, it seemed them immeasurably funny. So that I changed second „l“ by „d“. And by this way Dalida was born.“

 You have a background of Italian family, you grew up in Egypt, you are living in France. How different influences affect to you ?

„Do you know, that I never have thought about it ? But I will try to answer … I love French culture,  I like oriental cuisine, I am nervous and expressive after my parents. As for that matter all Italians.“

 It means, that you have a stage fright before performance ?

„Ya, so what ! I am trying to drive it away this, that before every concert I carefully and long practise a performance. Whole programme. Every hall is different and I have to get accustomed it, I have to get to mood of performance, I need sing up properly. Like racing horse needs to warm up before start.“

 I took notice of, that you do not say anything on stage. You only sing.

„I think, that it is not required to speak from singer. To do this, actors and comperes are here. My role on stage is to sing. And if I would speak, I would prey on maybe only one single viewer of song, for which is only just looking forward right this evening. And due which perhaps came. Many of singers declare, that spoken word in important for immediate contact with auditorium. Maybe it will not look as immodest, if  I say, that I am successful to set up this contact very well only by singing.“

 Your concert is firmly dramaturgically assembled and your performance irrecoverably terminates by final piece. You only bow to viewers.

„I am evidently different by this compare to other singers. Some of them exact encores, call for them, wait for them. I am not adding in the middle of concert because encore would slow down gradation of prepared performance. And on the end because I do not know well enough, which song I would repeat. Everybody of viewers likes different one, I could satisfy only someone. And I would disappoint somebody else.“

 What songs do you prefer to sing?

„I like to sing all of them. A man is not made from one piece after all and two hours concert would have be reflection of his whole nature. The same as life, neither songs could not be one sided. If I might as well sing only same lyric chansons, people will plague after moment. And me so. My songs would have to reflect life by all its features, and due to this, naughty, plaintful, funny, sad and nostalgic pieces are alongside in my programme. That is our life after all. And it is hapiness, that it is like this.“

 You have travelled almost through the whole world. How many languages are you singing in ?

„In eight. But is something different to sing and to speak. You learn a song lyrics, somebody translated it to you before in order to understand meaning of and piece is being recorded or it is being performed with. This is not passive knowlegde of language, it is only question of memory. I speak also German and English except French, Italian and Arabic. In these languages, which I know very well, I am singing as the best.“

Do you think, that songstresses have some advantage on stage, compare to their male colleagues ?

„I do not see any. More like opposite. And for that reason are substantially more male singers then songstresses. Mostly female auditorium come to see popular male singers and it is significantly more passionate. Have you seen anytime so that a young man rives his hair during concert of the most popular songstress ? And you see, girls are able to do it during performance of their favorite male singer. A woman, who sings on stage a front of quiet sedate men, has it apparently more difficult. I cannot beef beacuse women represent substantial part of my auditorium. Why, I do not know well enough. Maybe, because I am singing about things and feelings, which they know very well.“

Your impressions from Prague ?

„We were walking and taking pictures across the city for whole day. Mainly at quarters Little Side (Malá Strana) and Old Town (Staré Město). I was excited by walk to Prague Castle across Charles Bridge. That, what I knew before only from photographs and postcards or narrations of colleagues I had chance to see personally. It is beautiful. The city with incredible history. And wonderful people. I felt during concert as we know each other with audience from long time ago. They responded at the same places as French audience responds, they knew a lot of my songs and created atmosphere in which is pleasure to sing. At least by this way I thank them many times for it.“

What do you assume up to now as your greatest success on your career ?

„It is hard to speak about success. Especially, when I am singing for twenty years. I will tell about one, very exact one, and after moment I will remember another one. I think, that man has to forget successes fastly. For the hell of it will endeavour permanently to do something new, will not be satisfied by oneself, will not grow lazy. And if you throw a great success over your head and do not think about, a greater one will certainly come. Maybe immediately next day.“

Magazine Květy (Flowers), No. 2 (issued January 12, 1978, fortnigthly), pages No. 36, 37, year 1978 (coloured picture on front page)

 

Setkání s Dalidou

I když ji svět hudebních pódií a černých gramofonových kotoučů zná výhradně pod jménem Dalida, narodila se jako Yolanda Gigliottiová. Jméno je to italské a dnes slavná francouzská šansoniérka Dalida také pochází z rodiny italských vystěhovalců. Dnes žije v Paříži, odkud také jezdí na koncertní turné po celém světě. Na sklonku minulého roku vystoupila na pozvání československé umělecké agentury Pragokoncert na dvou koncertech v Praze a na jednom večeru se představila divákům v Košicích. Hlavní redakce hudebního vysílání Československé televize připravila z pražských koncertů záznam, jehož část jste v uplynulých dnech už viděli na svých obrazovkách. Dalida vyrůstala v Káhiře kde v roce 1955 získala titul královny krásy Miss Egypta, krátce na to se přestěhovala do Francie. V Paříži se atraktivní dvacetiletá dívka pokoušela o štěstí jako konferenciérka, herečka a zpěvačka, ale bez zřetelnějšího úspěchu. Podnik Villa d´Est, kde právě vystupovala, navštívil jednoho dne „všemocný“ Bruno Coquatrix, ředitel pařížské hudební Mekky – Olympie. Dalida mu ihned padla do oka (a do ucha) a zařídil mladé zpěvačce několik zkušebních frekvencí. Především ve studiích gramofonové firmy Barclay, v televizní společnosti Europe I a pozval ji i ke zkušebnímu vystoupení v Olympii, kde se objevila v sousedství slavných jmen – premiéra dopadla nad očekávání dobře. A stejně tak se povedla i první malá gramofonová deska. Na její titulní straně byla písnička Bambino, která se díky častému rozhlasovému vysílání a pomocí televize stala zakrátko celonárodním šlágrem. Čím si Dalida získala tak rychle přízeň publika ? Nepochybně atraktivním vzhledem, nenuceným vystupováním, nepřezíravým chováním na pódiu a v neposlední řadě pěveckým projevem, který byl na hony vzdálen tomu, co tehdy nabízela scéna francouzské populární hudby, nebo chcete-li francouzského šansonu. Dalida zpívala (a zpívá) bez křečovitého přehrávání, které je právě v této žánrové oblasti tak obvyklé, poměrně čistě intonuje, vybírá si skladby nejrůznějšího charakteru, které dají vyniknout jejímu mimořádnému hudebnímu talentu, její projev je příznivě poznamenán orientální exotikou. Je první z francouzských zpěvaček, která obdržela tzv. platinovou desku (uděluje se za prodej deseti miliónů gramofonových desek), podle odhadu se jejích gramofonových nahrávek prodalo už zhruba pětačtyřicet miliónů. Pětapadesát světových šlágrů reprezentuje dvacet zlatých medailí, které Dalida získala v nejrůznějších zemích – připomeňme třeba nahrávky Mamina, Mamy Blue, Ciao Amore, Dirla Dirladada, Come prima, Le petit Gonzales nebo Gigi amoroso, nejnověji se prosazuje na vlnách éteru dvěma skladbami ze svého posledního alba Salma Ya Salama – jde o egyptskou písničku Salma Ya Salama, kterou zpívá jak francouzsky, tak arabsky a o francouzskou verzi úspěšné balady Umberta Tozziho Ti amo (Je t´aime). Za svou více než dvacetiletou kariéru dosáhla Dalida vedle nejnovějších úspěchů a hudebního publika i návštěvníků kin řady významných oficiálních uznání. V roce 1968 převzala Čestnou medaili prezidenta Francouzské republiky. Na schůzku s novináři v pražském hotelu Alcron přišla v doprovodu svého bratra Orlanda, který je současně jejím impresáriem a spolumajitelem nahrávací společnosti a ochotně odpovídala na otázky.

 Jak jste spokojena se svými pražskými koncerty ?

Nad očekávání. Jela jsem do země, kterou jsem zatím znala pouze z vyprávění svých kolegů, a dost dobře jsem nevěděla, jak budou diváci reagovat na moje písničky. Nedělala jsem si iluze, že budou moje písničky znát. A najednou jsem si na koncertě připadala, jako bychom se s publikem znali odedávna. Diváci v Lucerně dokázali vytvořit takovou atmosféru, že jsem si připadala jako bych zpívala ve Francii. Posluchačům nebyly moje písničky neznámé, reagovali přesně na těch místech, kde reaguje francouzské publikum, a měla jsem báječný pocit. Ráda bych jim za všechno poděkovala. Doufám, že jsme se neviděli naposledy.

 A co naše hlavní město ?

Dva dny jsme chodili po Praze, udělali jsme spoustu fotografií a nestačili jsme žasnout. Zamilovala jsem si především Malou Stranu a Staré Město. Praha je město s fantastickou historií, neskutečným množstvím památek, které jsem dříve znala jenom z pohlednic, fotografií a vyprávění. A lidé jsou úžasní. 

Ve svém programu jste představila divákům písničky nejrůznějšího charakteru. V žádném případě se nedá říci, že je váš repertoár jednostranný. Které ze skladeb vám nejvíce vyhovují ?

Těžko říci. Snažím se o to, aby můj program zobrazoval všechny stránky života. A stejně jako život ani písničky nemohou být jednostranné. Kdybych například zpívala jenom milostné šansony, diváky by to po několika skladbách přestalo bavit. A mě také. Proto mám v pořadu vedle sebe písničky smutné a veselé, rozpustilé i nostalgické. Takový je přece náš každodenní život. A je obrovské štěstí, že takový je. Protože jinak by byl asi nudný. 

Co považujete ve své dosavadní umělecké dráze za největší úspěch ?

Otázka je, co je to vlastně úspěch. Potlesk publika, milióny prodaných desek, filmové role, televizní recitály, popularita ? O úspěchu se těžko mluví. Snad proto, že zpívám už dvacet let. Uvedu jeden naprosto konkrétní zážitek, který považuji za úspěch, a po chvilce zjistím, že bych mohla jmenovat jiný, proto je lepší o úspěchu raději vůbec nemluvit. Ani šeptem. Úspěch snad je to, že už zpívám tak dlouho, že mě moje práce nesmírně baví a že jsem šťastná. Když každý velký úspěch hodíte rychle za hlavu, následující den se dostaví ještě větší. Hlavně je nutné, aby člověk o úspěchu nijak zvlášť nepřemýšlel, nenechal se jím unášet a hlavně na sobě pořád pracoval. Jestliže dělá svou práci poctivě a podle svého nejlepšího svědomí, není možné, aby se úspěch jednoho dne nedostavil. Myslím si, že tohle platí pro všechny oblasti lidského konání. 

Kdy se na vás československé publikum může znovu těšit ?

To opravdu nevím. Vím však, že po zkušenosti s vašimi diváky bych znovu ráda přijela.

Týdeník Československá televize, číslo 10 (27. 2. až 5. 3.), strana 5, ročník 1978

Meeting with Dalida

Even if the world of music stages and black gramophone discs knows her entirely under name Dalida, she was born as Yolanda Gigliotti. Name is Italian and presently famous French chanteuse Dalida came from the family of Italian expatriates. At present days she is living in Paris from where she departs for concert tours around the whole world. Late in the last year she perfomed based on invitation of the Czechoslovak art agency Pragokoncert at two concerts in Prague and one evening she presented herself to spectactors in Košice. Main editorship of music broadcasting of the Czechoslovak Television has prepared a recording from these concerts, which part of you have seen on your screens during past days. Dalida was growing in Cairo where she was given a honour of queen of beauty Miss Egypte, shortly after she moved to Paris. Good-looking twenty years old girl tried to be lucky as hostess, actress and singer but without significant success. Venue Villa d´Est, in which she has performed at this time, was visited one day by „all-powerful“ Bruno Coquatrix, director of Parisian music Mecca – Olympia. Dalida was very interesting for his eyes (and ears) and arranged for young singer several trial recordings. Especially at studios gramophone copany Barclay, at television company Europe I and he invited her for trial performance in Olympia, where she appeared alongside famous names – the first night turn out better then was expected. And similarly was successful the first SP plate. Song Bambino was on its front page which became as smash hit due to frequent broadcasting by radios and by help of television it became during short time as whole nation hit. By what has endeared Dalida so quickly favour to audience ? Doubtless by good-looking appearance, spontaneous performance, not disdain behaviour at the stage and last but not least by singer´s performance, so far from what was at that time offered by French popular music scene, or if you want French chanson. Dalida sang (and sings) without  sardonic putting it on, which is right at this genre branch so often, fairly purely intones, selects pieces of various characters which could get distinguish her extraordinary music abilities, her performance is positively influenced by oriental exotic. She is the first from French singing women, who received so called platinum disc (it is being awarded for sale of ten millions of gramophone plates), according to estimation, about fortyfive millions of her gramophone recordings were sold. Fiftyfive world hits represent twenty gold medals, which Dalida recieved in different countries – remind perhaps recordings Mamina, Mamy Blue, Ciao Amore, Dirla  Dirladada, Come prima, Le petit Gonzales or Gigi amoroso, as the newest, she asserts herself on the waves of air by two pieces from her last album Salma Ya Salama – it concerns of Egyptian song Salma Ya Salama which she sings as French and so Arabian and of French version of successful Umberto Tozzi´s balad Ti amo (Je t´aime). She acheived of many confessions alongside the newest successes a front of music audience and cinemas visitors during her more then twenty years long career. She took over Honours Medal of the President of the French Republic in year 1968. She came accompanied by her brother Orlando, who is all at once her manager and partly owner of recording company to the meeting with newspapermen at Prague´s Hotel „Alcron“ and was willing to answer questions.

How are you satisfied with yours Prague´s concerts ?

More then expected. I was going to country, which I knew only from narration of my colleagues  and I did not exactly know, how spectactors will respond to my songs. I did not make illusion, that they will know my songs. And all at once I felt during concert as we know each other with audience from long time ago. Spectactors in Lucerna proved to create so athmosphere, that I felt as I would sing in France. My songs were not unknown to listeners, they responded at the same places as French audience responds and I had wonderful feeling. I would like to thank them all for it. I hope, that we did not see each other for the last time.

And what about our capital city ?

We were walking for two days through Prague, we took a lot of pictures and we were not able to finish wondering. I felt in love with Malá Strana (Little Side) and Staré Město (Old Town). Prague is the city with fantastic history, unreal number of monuments which I knew before only from postcards, photographs and narration. And people are wonderful.

You have presented to spectactors songs of different characters during your programme. In any case it cannot be said that your repertoire is single-faced. Which pieces are more suitable for you ?

It is hard to say. I am anxious to do, that my programme shows all sides of life. And as the same way as life, not even songs could not be single-faced. If I would sing, for instance only love chansons, it will stop to amuse spectactors after several pieces. And me too. Due to this, I have alongside sad and cheerful, naughty and homesick songs at my performance. That is our everyday´s life. It is great hapiness, that it is so. Because on the another way, it would be perhaps boring.

What do you assume as your greatest success on your artistical journey ?

The question is , what is real success. Applause of audience, millions of sold plates, movie parts, television recitals,  popularity ? It is hard to speak about success. Maybe due that I am singing for twenty years. I present one specific experience, which I suppose as success, and after moment I will explore, that I would mention another, therefore is better not speak about success at all. Not even by whisper. Success is maybe that I am singing for so long, that my work extremely amuses me and that I am happy. If every great success you quickly throw behind you, the next day will come greater one. It is important, so that man does not think a lot about success, does not be exuberated by it and in the main all in time works on itself. If is doing its work fairly and according its best consience, it is impossible, so that success will not come one day. I think, that this is valid for all areas of human activities.

When Czechoslovak audience can look forward to you ?

I do not know it truly. But I know, that after experience with your spectactors I would like to come again.

Article from magazine „Czechoslovak Television Weekly (Týdeník Československá televize), No. 10 (week from February 27 to March 5), page No. 5, year 1978